Jak lépe řídit svůj osud
Petr Štěpánek
Jsem přesvědčený, že z cirka 95–98 % náš život řídí podvědomí. Domnívám se, že tento evoluční zázrak se zrodil z pravěkého nedostatku glukózy (krevního cukru) neboli paliva pro fungovaní našeho těla i mozku.
Když evoluce hledala úsporu energie při zachování efektivity a produktivity, zrodila podvědomí. Automat, který vzácný cukr šetří a současně zrychluje a usnadňuje činnosti těla, u kterých není nutné přemýšlet. Myšlení je totiž zdaleka nejvíce energeticky náročná činnost, kterou člověk může vykonávat.
Snad proto se většina lidí myšlení brání a ve svém životě provozují pouhé automatizované reagování, které se odvíjí od nastavení jejich podvědomí a od nastavení ega.
Vlastně jen šetří glukózu a ke změně je donutí, až když je jejich automat přivede k čelnímu nárazu do zdi v podobě nešťastného vztahu nebo například selhání zdraví.
Pro většinu lidí je obtížné přijmout představu, že svůj vlastní osud neřídí. Je to pravda ale pokaždé, když se jim v životě odehrává něco jinak, než jak si přejí. Ať už jsou to vztahy, zdraví nebo peníze, každá z těchto oblastí je z většiny řízena podvědomím.
Většina lidí pak těch svých vědomých 2–5 % obvykle využije jen k reagování a zhoršování celé situace tak, že si vytvoří příběh o tom, jaké jsou oběti, že je to jak naschvál, nebo se uchýlí k hledání viníka atd.
Pokud nejsou v životě tam, kde chtějí, snaha změnit to vně se bude míjet trvalým účinkem, protože příčina je uvnitř nich. A první krok, který potřebují udělat, aby se ze začarovaného kruhu dostali, je převzít plnou 100 % odpovědnost za stav všech oblastí jejich života.
Teprve odpovědnost totiž umožní učinit změnu uvnitř. Bez ní se člověk jen pachtí ve snaze změnit něco vně.
s úctou Petr Štěpánek
VZKAZ
Buďte u zrodu filmové série, která může pozvednout každého z nás i celou naši zemi.
Muž jménem Napoleon Hill
Z pera osobní asistentky Napoleona Hilla
Napoleon Hill, průkopník americké filozofie osobního úspěchu, se narodil 26. října 1883 ve Wise County ve Virginii, a to v oblasti Blue Ridge Mountains, kde byla tehdy rozšířena negramotnost a pověrčivost. Jeho otec byl kovář a rodina žila v jednopokojovém srubu s hliněnou podlahou, což bylo v této oblasti běžné.
Mladý Napoleon Hill (pojmenovaný po bohatém strýci) byl neukázněné a agresivní dítě. Když mu bylo devět, zemřela mu matka a jeho otec měl potíže s chlapcovou výchovou. Napoleon si rád dělal legraci ze svých sousedů. Dokonce s sebou nosil i šestirannou pistoli (zbožňoval totiž psance Jesseho Jamese). Byl to nejtvrdší kluk v kraji a byl na to hrdý.
Naštěstí si ho jeho nevlastní matka jednoho dne vzala stranou a řekla mu něco, co v jeho myšlení způsobilo dramatický zvrat. „Zavolala si mě do obývacího pokoje, abychom měli soukromí,“ vzpomínal Hill později, „a nejenže změnila běh mého života, ale také mi zasadila do mysli touhu poskytovat druhým lidem užitečné služby.“
„Říkala, že mě lidé špatně odhadli – nebyl jsem nejhorší chlapec v kraji, jen nejaktivnější a potřeboval jsem jasný cíl, na který bych mohl zaměřit svou pozornost. Řekla mi, že mám bujnou fantazii a spoustu iniciativy. Navrhla mi, abych se stal spisovatelem a prohlásila, že kdybych věnoval čtení a psaní tolik času, kolik jsem věnoval lumpárnám, mohl bych se dožít doby, kdy se můj vliv projeví po celém státě.“
Následující rok, v 15 letech, dokončil Napoleon Hill základní školu a začal pracovat na částečný úvazek jako novinář. Psal články zohledňující lokální témata pro tucet maloměstských novin po celé Virginii.
Později připustil, že jeho psaní nebylo „geniální“, ale bylo „čtivé“, protože bylo napsáno s obrovským nadšením. Po dokončení školy se zapsal do ročního kurzu na nedaleké obchodní škole.
V osmnácti letech, fascinován právnickou prací, měl pocit, že udělá kariéru jako právník a doufal, že se dostane na právnickou fakultu Georgetownské univerzity. Byla tu však překážka: neměl peníze na financování svého vzdělání. Aby si vydělal na školné, rozhodl se vrátit k žurnalistice a specializovat se na životopisné příběhy o úspěšných lidech, které v té době publikovalo několik časopisů.
Jeho první kroky vedly k bývalému guvernérovi státu Tennessee Robertu L. Taylorovi, který vydával časopis Boba Taylora. Během chvíle v něm Taylor rozpoznal potenciál. Najal si ho v polovině jejich schůzky. Nabídl Hillovi, že ho představí významným osobnostem, o kterých by mohl psát, a zmínil několik jmen: Thomas Edison, John Wanamaker, nakladatelé Edward Bok a Cyrus H. K. Curtis, Alexander Graham Bell a Andrew Carnegie.
Oslněn těmito vyhlídkami, rozhodl se vzdát svých plánů studovat práva a začal veškerý čas trávit psaním.
Na podzim roku 1908 „zasáhla ruka osudu“. Hill byl na cestě do Pittsburghu, aby zde udělal rozhovor s Andrewem Carnegiem. Jakmile vstoupil do Carnegieho kanceláře, začal se ptát: „Pane Carnegie, čemu přisuzujete svůj fenomenální úspěch?“
Tehdy třiasedmdesátiletý průmyslník se rychle rozpovídal a začal vyprávět příběh o svých úspěších s humorem sobě vlastním. Když Carnegie začal zmiňovat své vlastní i jiné teorie o osobních úspěších, Hill sotva udržel těsnopis.
Carnegie bědoval: „Je škoda, že každá nová generace musí najít cestu k úspěchu metodou pokusu a omylu, když principy jsou tak jasné.“ Navrhl Hillovi, aby dal dohromady praktickou filozofii osobního úspěchu, která pomůže i tomu nejskromnějšímu dělníkovi nashromáždit bohatství v libovolném množství a podobě, po jaké bude toužit.
K jeho úžasu ho Carnegie po tříhodinové schůzce pozval k sobě zpět, a to rovnou na tři dny, aby rozvedl svůj nápad a vysvětlil, jak by měl při organizaci takové filozofie postupovat.
„Nyní máte mou představu o nové filozofii,“ řekl Carnegie, „a rád bych vám v souvislosti s tím položil otázku, na kterou chci, abyste odpověděl prostým ano nebo ne. Když vám dám příležitost vytvořit první filozofii osobního úspěchu na světě a představím vás mužům, kteří s vámi na její tvorbě budou ochotně spolupracovat, chcete tu příležitost a budete ji realizovat, pokud ji dostanete?“
Hill několik vteřin koktal a pak nadšeně vyhrkl: „Ano! Já se toho úkolu ujmu – a dokončím ho.“
Carnegie vytáhl stopky a řekl, že mu trvalo přesně 29 vteřin, než odpověděl na otázku. Dával mu maximálně 60 vteřin, aby dospěl k rozhodnutí. Kdyby to nestihl, tuto příležitost by nikdy nedostal.
„Mám zkušenost, že na člověka, který se nedokáže rychle rozhodnout, se nemohu spolehnout. Zjistil jsem také, že lidé, kteří se rozhodují rychle, mají obvykle schopnost jednat s určitostí i za jiných okolností.“
„Dobrá. Máte tedy jednu ze dvou důležitých vlastností, které potřebuje člověk, aby dal dohromady filozofii, kterou jsem vám popsal. Teď zjistím, jestli máte i tu druhou. Když vám dám tuto příležitost, jste ochoten věnovat dvacet let svého života výzkumu příčin úspěchu a neúspěchu bez nároku na honorář a vydělávat si na živobytí za pochodu?“
Hill zůstal ohromen. Předpokládal, že ho bude Carnegie dotovat ze svého obrovského jmění.
„Není to tak, že bych vám nechtěl zaplatit,“ vysvětlil Carnegie, „ale potřebuji vědět, jestli jste našemu projektu ochoten dát něco navíc, nad rámec toho, co byste musel.“
Napoleon Hill splnil i Carnegieho druhý test. Věnoval se psaní americké filozofie osobního úspěchu a zároveň se v průběhu času stal váženým lektorem, pedagogem a důvěrným poradcem dvou prezidentů. Byl také plodným autorem na téma osobních úspěchů.
Po celou dobu Hillova výzkumu zůstával Carnegie neochvějný. Za jeho úsilí mu nic neplatil, nutil ho pracovat, aby uživil sebe a později i rodinu. V důsledku toho se Hillův profesní život mnohokrát změnil. Když Spojené státy vstoupily do 1. světové války, prezident Woodrow Wilson (který se prostřednictvím Andrewa Carnegieho setkal s Hillem ještě jako rektor Princetonské univerzity) požádal Napoleona Hilla, aby přišel do Bílého domu jako jeho poradce pro styk s veřejností. Hill po té příležitosti skočil. V roce 1918 stál po Wilsonově boku, když depeše oznamovala, že Němci žádají příměří a byl to on, kdo pomáhal prezidentovi formulovat jeho odpověď.
Po zvolení nové administrativy opustil Washington a strávil krátkou dobu editováním a vydáváním časopisu Golden Rule. Jeho myšlenky se však začaly vracet k oblasti vzdělávání a po roce Golden Rule opustil, aby trávil čas učením a přednáškami.
Brzy se stal velmi uznávaným a vyhledávaným řečníkem. Vždy hovořil o „Zákonu úspěchu“ a šířil myšlenky, které čerpal ze studia faktorů, jež vedou k úspěchu a neúspěchu.
V roce 1923 začal přepisovat své objemné poznámky do podoby rukopisu a v roce 1928 byl konečně vytištěn kurz o 16 lekcích s názvem Zákon úspěchu. Hillovi trvalo dvacet let, než tento projekt dokončil, přesně jak Carnegie předpověděl.
S vydáním Zákona úspěchu vystřelila Hillova hvězda vzhůru. Jeho honoráře dosahovaly po mnoho let 2500 dolarů měsíčně. Kniha byla nakonec distribuována do celého světa.
Napoleon Hill své dílo popsal jako „plán, který lze následovat přímo k úspěchu“ a tvrdil, že jen „uspořádal staré pravdy a známé zákony do praktické, použitelné podoby, kdy je může správně interpretovat a uplatňovat běžný člověk, jehož potřeby vyžadují filozofii jednoduchosti…“
„Můj záměr byl dvojí,“ řekl Hill. „Za prvé, pomoci odhodlanému studentovi zjistit, jaké jsou jeho slabé stránky. Za druhé, pomoci vytvořit konkrétní plán, jak tyto slabiny překlenout. Nejúspěšnější muži a ženy na světě museli nejprve napravit svá slabá místa, než se v jejich životě dostavil úspěch.“
„Pokud nemáte silnou osobnost, nikdy se nemůžete těšit z vynikajících životních úspěchů a sílu vaší osobnosti si nikdy nemůžete užít, pokud neovlivňujete další lidi, aby s vámi spolupracovali v duchu harmonie. Tento kurz vám krok za krokem ukazuje, jak takovou osobnost rozvíjet. Student, který vstoupí do kurzu s otevřenou myslí a dbá na to, aby jeho mysl zůstala otevřená až do přečtení poslední lekce, bude bohatě odměněn širším a přesnějším pohledem na život jako celek.“
Napoleon Hill sloužil prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi jako poradce po většinu let hospodářské krize. Řekl, že jako autor prezidentských projevů napsal velkou část obsahu slavných „Fireside Chats“ a přišel s myšlenkou: „Nemáme se bát ničeho, kromě strachu samotného.“
Judith Williamsová
Osobní asistentka Napoleona Hilla
úspěch hrou
Jan Amon Komenský stavěl na myšlence „škola hrou“ a tvůrci revoluční deskové hry CESTA K BOHATSTVÍ stavěli na myšlence „úspěch hrou“. A tisíce hráčů v naší zemi už to zažili.
Mýtus nezávislosti
Jim Stovall
Velký anglický básník John Donne nám připomněl, že nikdo není ostrovem sám pro sebe. Jsme na sobě navzájem závislí. I u těch nejvíce individuálních činností je k dosažení úspěchu potřeba tým. Ať už čtete tato slova v novinách, časopise nebo online kdekoli na světě, stojí za spojením mezi vámi a mnou mnoho lidí, kterým patří poděkování.
Nedávno mi zavolala žena, která postupně přichází o zrak. Protože jsem sám nevidomý, požádala mě o radu, jak se stát zcela nezávislou. Řekl jsem jí, že úplná nezávislost ve skutečnosti neexistuje — ať už jste zcela slepí, nebo plně vidící.
U každé činnosti ve svém osobním i profesním životě bychom měli provést jednoduchou analýzu nákladů a přínosů. Právě ta nám pomůže rozhodnout, zda daný krok stojí za naši energii.
Náklady spojené s realizací jakéhokoli projektu nejsou jen finanční. Zahrnují váš čas, úsilí, energii, reputaci — a také skutečnost, že ve chvíli, kdy se věnujete jedné věci, nevěnujete se jiné, která by mohla mít větší hodnotu.
Stejně tak ani přínosy nelze měřit pouze penězi. Je potřeba zohlednit dopad na vás samotné, na lidi kolem vás i na svět jako celek. Pokud vám nějaký projekt nepřinese finanční zisk, ale pomůže druhým a přispěje k lepšímu světu, může to být velmi moudré rozhodnutí.
Věřím, že neexistuje nic, co bychom udělali — dobrého či špatného — za co bychom nedostali „zaplaceno“. Často tato odměna přichází v jiné podobě, z jiného zdroje a v jiném čase, než očekáváme. Přesto se znovu a znovu potvrzuje, že sklízíme to, co zasejeme.
Zatímco tato slova diktuji talentovanému kolegovi, který je následně rozešle editorům, vydavatelům, firmám i jednotlivcům po celém světě, uvědomuji si, že jsem mohl být „nezávislejší“ a naučit se před lety psát na klávesnici. Obávám se však, že mnoho z mých více než šedesáti knih, scénářů a tisíců těchto článků by nikdy nevzniklo — a rozhodně by nebyly napsány tak dobře.
Vždy se snažte dělat maximum pro co největší počet lidí — a co nejefektivnějším způsobem.
Až dnes budete procházet svým dnem, zvažujte náklady a maximalizujte přínosy.
Dnešek je ten den, Jim Stovall
staňte u zrodu vzkazu
Vytrénujte se na úspěch