V roce 1908 získal mladý novinář Napoleon Hill příležitost k rozhovoru s Andrewem Carnegiem, jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů té doby. Z běžného interview se stalo několikadenní setkání o tom, proč někteří lidé dokážou proměnit své schopnosti ve výjimečné výsledky, zatímco jiní svůj potenciál nikdy plně nerozvinou.

Carnegie věřil, že úspěch není výsadou několika vyvolených ani výsledkem pouhé náhody. Domníval se, že za ním stojí určité principy, které lze pojmenovat, uspořádat a předávat dál. Hillovi proto navrhl mimořádný úkol: prostudovat životy nejúspěšnějších lidí té doby a vytvořit z jejich zkušeností praktickou filozofii osobního úspěchu. Otevřel Hillovi dveře k významným podnikatelům, vynálezcům a myslitelům, avšak bez příslibu odměny či finančního zajištění.

Hill následující roky shromažďoval rozhovory, příběhy, pozorování a zkušenosti lidí, mezi kterými byli například Henry Ford, Thomas Edison, Alexander Graham Bell či John D. Rockefeller. Nezajímal se pouze o jejich majetek. Hledal společné způsoby myšlení, rozhodování, spolupráce, vedení lidí i překonávání neúspěchu. Zároveň sledoval, které postoje člověka oslabují: nerozhodnost, strach, nedostačný cíl, nízká sebedůvěra nebo neschopnost ovládat vlastní návyky.

Ještě před konečným vydáním Hill své myšlenky postupně třídil, přepracovával a jednotlivé principy tak nevznikaly jako izolované poučky, nýbrž jako části jediné stavby. Každá lekce měla připravovat půdu pro následující a společně měly obsáhnout nejen cestu k profesním výsledkům, ale také zacházení s penězi, vztahy, osobní disciplínu a mravní odpovědnost. Právě tato šíře odlišovala vznikající dílo od tehdejších jednoduchých příruček obchodního úspěchu.

Výsledkem téměř dvacetiletého Hillova úsilí nebyla krátká motivační kniha, ale rozsáhlý studijní systém, který v roce 1928 publikoval jako ZÁKON ÚSPĚCHU, osmidílný soubor o 1.100 stranách, který čtenáře vede krok za krokem k tomu, aby dal svému životu směr, rozvinul svůj charakter a naučil se vědomě proměňovat záměr ve skutečnost.